Členem fotoklubu je od roku: 2013
Životopis fotograficky(ý)
Ing. Miroslav Perný (1950)
Poprvé držel fotoaparát v ruce ve svých asi deseti letech. Byl to výklopný měchový fotoaparát zn.: KODAK na svitkový film 6×9 cm. Svůj vlastní fotoaparát dostal v dobách studií na střední škole. Postupně se učil vyvolávat, ale hlavně se učil dívat. Pomáhalo mu v tom kamarádství se spolužákem, kterého navštěvoval v ateliéru jeho otce akademického malíře, a který se později stal rovněž akademickým malířem, restaurátorem a později docentem na vysokých uměleckých školách. Spolu vedli debaty u sklenky červeného a poslouchali přitom Beethovena, Bartóka…..ad.
Stal se chemikem, což bylo pro zpracování fotografií výhodné, když začal později pracovat s barvou. Absolvoval kurz fotografie pro začátečníky, pořádaný pod metodickým vedením tehdejšího okresního odboru kultury. Stal se členem kutnohorského fotoklubu, organizovaného Sdruženým klubem pracujících. Začal se zúčastňovat fotosoutěží, kde získával ceny nejen v okresních kolech, ale byl oceněn i čestným uznáním v krajském kole. Začátkem osmdesátých let absolvoval v Praze tzv. Lidovou konzervatoř, školu pro fotografy amatéry, kterou vedl legendární prof. Ján Šmok, jeden ze zakladatelů vysokoškolského fotografického vzdělávání u nás. V té době začal vystavovat.
Po roce 1989 nastal zlom i v jeho životě. Přibylo práce, ubylo času. Focení šlo stranou, ale „na sucho“ fotil pořád. Při služebních cestách za jízdy autem exponoval do mozku neopakovatelné a nereprodukovatelné motivy. To se změnilo až příchodem digitální techniky. Zpočátku v ní mnozí hledali spoustu nevýhod a nectností. Ale jednu výhodu má. Je méně náročná na čas a na procesy. U počítače je možné posedět třeba jen půl hodinky a „vyvolat“ několik fotek, temná komora vyžaduje fotografické lázně, negativy, expozice pod zvětšovákem, praní, leštění. Ale ta alchymie měla své kouzlo.
Po nějakém čase focení na digitál uspořádal samostatnou výstavu. Stálo to nějaké peníze, ale mnoho lidí ji nevidělo.
Potkal kamaráda ze zaniklého kutnohorského fotoklubu, který ho zlákal do čáslavského fotoklubu, kde se seznámil s dalšími novými fotografy. Začal vystavovat na klubových výstavách a činí tak dodnes.
Od počátku klade důraz na obsah fotografie a na její výtvarnou stránku. Nikdy se nezabýval příliš technikou, nikdy pro něj nebyly nejdůležitější parametry fotoaparátů, pokud mu umožňovaly provádět s fotografií to, co chtěl.
Fotografie je velmi široký obor. Existuje mnoho žánrů, kde může každý uplatnit své schopnosti, názory, životní postoje. Proto se rovněž zabývá různými žánry. V minulosti hodně architekturou, někdy i krajinou, ale i modifikovanou rodinnou fotografií, také divadelní fotografií a fotografií z koncertů vážné a i veselé hudby. Architektura rodného města je pokladem a zdrojem budoucích podnětů, portréty zatím nedostižnou, ale lákavou metou.
Největším hybatelem vpřed je ale fotografie, o které se nedá (a nemá) říct, co to na ní vlastně vidíme. Zkrátka fotografie, která nezobrazuje nic konkrétního, nic, o čem by se dalo jednoduše říct, že je to krásné. Z chaosu okolního světa jsou abstrahovány výjevy, které zdánlivě nedávají smysl. Každá fotografie by měla obsahovat určité tajemství. Tajemství, o kterém neví ani sám autor. Tajemství, které je určeno pro diváka, aby je objevil.
